zpět
iHNed: Češi vyřadili Polsko a míří do čtvrtfinále

(sport.ihned.cz, 17.6.2012) Dva rozdílné poločasy sehráli čeští fotbalisté proti Polsku a uspěli v obou. V prvním nedostali gól, ve druhém ho dali. A dohromady? Postup do čtvrtfinále mistrovství Evropy.

Když chce někdo uspět, někdy je k tomu zapotřebí nejdřív přežít. Že je soupeř lepší. Že je rozhodčí úzkostlivý. Že je počasí, že by psa nevyhnal. A že v tom počasí stoupá význam faktoru náhoda. A takových čtyřicet minut Češi přežili.

Nedalo se čekat, že se motivovaní, nabuzení a stadionem hnaní Poláci nedostanou do šancí. Dalo se to nějak otupovat. Snaha držet míč a přihrávat si ho třeba i přes brankáře, to byl dobrý způsob přežití. Aspoň bylo vidět, že zápas s Ruskem, kdy se Češi bez rozmyslu hnali kupředu, v hráčích zakořenil tak hluboko jako statný jehličnan.

Ještě kdyby ten strom dokázal píchat vpředu, to by pak teprve bylo ono. Ono to přidržování míče totiž bylo patrné i při těch českých útočných akcích, které měly přejít do zakončení. Tam už bylo zbytečné. Když první velkou šanci Pilař nedal, další už nepřicházely.

Přežít úvodní nápor Poláků se podařilo s trochou štěstí a s jejich patrnou nervozitou v koncovce. Taková věc úspěšnému týmu sluší. A když poslední akce domácího týmu, v jejímž nitru se skrýval gólový potenciál, odezněla tak asi ve dvacáté minutě, začalo být přežívání nějak snazší.

Hranice úspěchu a neúspěchu

No ano, byla v tom spousta nepřesností (proč v tom ale himl zrovna teď začal vynikat právě Plašil?), byly tam ztráty, které by třeba jinak nepřišly. Ale o co tu šlo, byl přece postup do čtvrtfinále mistrovství Evropy. Hranice úspěchu a neúspěchu. To, k čemu směřovalo veškeré snažení obou soupeřů mnoho měsíců a vlastně i let. Takže chyby? Bodejť by nebyly, když navíc trávník přes půl hodiny bičovala průtrž mračen.

Tak to byly okolnosti českého přežívání tlaku soupeře, z nějž se postupně vymaňovali. No a taky něco chytil Čech. Zaplaťbůh, když je v téhle formě, přežívá se takový zápas fotbalistům v poli o moc líp.

Když na začátku druhé půle začali Češi držet míč, aniž by to znamenalo, že jen oddalují, přerušují či otupují protivníkův tlak, pochopil trenér Smuda, že se od něj čeká zásah do děje. Brzy poslal na hřiště Grosického a pokusil se úřadovat, když viděl, jak jeho hráčům ujíždí tráva pod nohama, a to už na ni dávno nepadaly dešťové kapky.

Jenže Poláci už nebyli nervózní jen v koncovce. To na ně ty roky příprav, v nichž měli klid na to, dát se dohromady na velký okamžik, děsivě nalehly. A Česku už taky nestačilo jen přežívat. Řekové dávno vedli nad Ruskem a remíza s týmem pořadatele by nebyla hezká ani za rámeček jako čestné uznání.

A tak dal Jiráček gól. Murawski se za jeho střelou, která mu prošla pod nohou, jen smutně podíval, a to měl za sebou sprint přes půl hřiště, protože to byl on, kdo ztratil ve středovém kruhu míč, a snažil se chybu napravit. Marně. Smuda ho okamžitě stáhl ze hřiště.

Polský kouč šachoval, Češi hráli dál. A vzdalovali vratislavskému stadionu a celé zemi sen o postupu. Času na to, dát dva góly, bylo méně a méně, tak aspoň čas na pomstu: když padám sám strhnu tě s sebou. Vyrovnáním by to Poláci Čechům udělali, ale neodkázali to.

Když chce někdo uspět, musí se občas uchýlit k různým prostředkům boje. Zdržování je ve fotbale jedním takovým nepěkným prostředkem. A že Češi ukázali, jak mistrně s ním dovedou pracovat... Ale co, Poláci uhnuli z cesty, tažení na Varšavu může začít.

Autor: Josef Káninský
zdroj: sport.ihned.cz
Další články:



Copyright ©  2001-2017 SilesNet s.r.o.